Příběh Marmelády

Příběh Marmelády začíná o rok dříve, než se tato výjimečná jehnička narodila. Jeden slunečný jarní den ráno totiž její maminka ovečka Rohatá rodila poprvé. Měla dvojčátka, dvě holčičky. Tu druhou narozenou jehničku po porodu olízala, ale když se novorozeně postavilo na všechny čtyři a chtělo se napít, tak ho Rohatá začala odmítat. Nějak si nedokázala uvědomit nebo dopočítat, že má jehňátka dvě. V její hlavě bylo, že má jen jedno jehňátko, a proto to druhé začala odstrkovat. Ovečky vždy cizí jehňátka odstrkují, aby hlídali své mléko jen pro svá jehňata. Druhorozená jehnička dostala jméno Žížala, protože byla tak maličkatá. Stala se jedním z našich „lahváčů“, protože bez mléka od nás by nepřežila.

Letošní rok v jeden krásný zimní den ráno rodila Rohatá podruhé. Zjistil jsem to při dopoledním krmení v ovčíně. Narodila se opět dvojčátka, opět holčičky. A opět Rohatá tu druhorozenou olízala, ale následně odmítla. Stejně jako vloni nedokázala pochopit, že i to druhé jehňátko je její. Díky zkušenosti z minulého roku jsem věděl, že nemá cenu maminku přesvědčovat a vysvětlovat jí, že je jehnička její. Pokoušel jsem se o to vloni, ale bezúspěšně. Bylo tedy jasné, že druhorozená jehnička bez maminky – nás a našich lahví s mlékem nepřežije.

 

Jak koza přijala jehničku za svou

 

Když jsem se ujistil, že jsou ovčí novorozeňata v pořádku a odmítnutá jehnička chvíli beze mě vydrží na suchém seně, vydal jsem se na krmení ke kozám. Tam jsem zjistil, že rodí koza Jasmína. Bylo to zřejmé na první pohled. Koukala z ní kůzlečí hlava. Kůzlátko se zaseklo v porodních cestách a nemohlo na svět. Už se mi párkrát taková situace přihodila. Měli jsme tenkrát štěstí já i koza s kůzletem – pomohl jsem kůzleti na svět včas, maminka své živé novorozeně vzorně opečovala a tak předchozí příběhy skončily vesele. V případě Jasmíny mi ale zbyly jen oči pro pláč, protože jsem přišel pozdě a když jsem kůzle pomohl porodit, zjistil jsem, že je mrtvé. S velkou lítostí jsem položil kůzle před vysílenou a ležící Jasmínu a nechal jsem jí, aby jej olizovala a zjistila, že je kůzle mrtvé.

Náhle jsem dostal nápad. Příběhy Rohaté  a Jasmíny propojit. Vždyť u ovcí je jedno „volné“ jehně a tady u koz je jedna „volná“ maminka. Nebylo času nazbyt. Doběhl jsem sněhovými závějemi pro odmítnutou jehničku do ovčína a přinesl ji do kozína k Jasmíně. Mrtvé kůzle jsem odsunul stranou, aby jej Jasmína neviděla a sliz z jeho těla jsem nanesl jehničce na hřbet a hlavu. A pak jí Jasmíně podstrčil pod nos. Hned se dala do olizování slizu. Nejsem si jistý, jestli kvůli tomu, že to byl její sliz a ten přeci přijde z jejího mláděte pryč a nebo prostě jen proto, že si hodně přála stát se mámou. Když jsme tam tak spolu trávili zbytek dopoledne, cítil jsem, že ví, že to není její dítě. Ale že chce být mámou. Najednou to její zklamání nad smrtí novorozence bylo pryč. „Děkuju, že můžu být mámou!“

Pro jehničku mi přišlo jméno Marmeláda. Obě jsem je oddělil, jako každou čerstvou mámu, od ostatních, aby měly prostor a čas jen na sebe. Chodil jsem se dívat častěji, než za ostatními novorozenci, jak se Marmeládě daří. Dařilo se jí krásně. A Jasmína nikdy nezaváhala a nezapochybovala o tom, kdo je jejím dítětem.

 

Jehnička Marmeláda a koza Jasmína

 

I dnes se jim daří krásně. Mají se rády, obě prospívají a když přijde večer, spí vždy vedle sebe. Možná proto, že skutečná láska překoná všechny překážky. Možná proto, že „Když ji miluješ, není co řešit“.